Díky dvěma dalším duším jsem lepší mámou

Po svatbě jsme se moc těšili na děti. Byli jsme hodně aktivní. Sportovali jsme, začali jsme společně pracovat a bylo nám dobře. Zkoušeli jsme mít miminko a dvakrát jsem potratila. Hodně nás to oba bolelo a na nějakou dobu velmi sblížilo. Byli jsme jako jedno tělo. Já jsem se však cítila nenaplněná. Nebyla jsem schopna o tom mluvit a už vůbec to žít.

Měla jsem pocit, že se hroutí celý svět a že nic nemá smysl.

Patriček si nás vybral za rodiče

Už před svatbou jsme mluvili o tom, že chceme přijmout také dítko do péče. Nastal ten pravý čas poté, co mi diagnostikovali neschopnost donosit děťátko. Přijali jsme Patrička. Tím mezi mnou a Jirkou začínala vznikat jakási bublina. Nevědomá. Oba jsme se snažili na maximum, ale často jsme byli zoufalí a nekomunikovali spolu o tom.

Já jsem se moc trápila, že náš vysněný sen mít dítě nám přinesl více těžkostí, a velmi jsem o sobě pochybovala. Cítila jsem se jako neschopná máma, která neumí uklidnit dítě, a jako manželka, která neumí milovat muže a dát mu to najevo.

Bublina se zvětšovala a vídali jsme se jen letmo, byl cítit chlad.

Patrik měl neskutečné stavy, kterým jsme vůbec nerozuměli, a nevěděla jsem, jak mu pomoci. Byla jsem na dně a zhubla jsem na 46 kilo. Byla jsem troska. Okolí mi říkalo, jak strašné máme dítě a jak to pro nás musí být těžké. To mi nepomáhalo. Paradoxně mne to ale začalo k Patrikovi přibližovat a já jsem pochopila, že se musím rozhodnout. Stanu se jeho matkou naplno, anebo to nedám.

Těhotenství s křehkostmi mne posílilo

Když už to vypadalo, že to začínáme zvládat a rozkoukávali jsme se spolu, přirozeně jsem otěhotněla a přicházel tlak od lékařů. Můj stav byl označen opět za rizikový. Varovali mne, že Rachel asi nedonosím. Odležela jsem skoro polovinu těhotenství. Měla jsem pocit, že se od základů měním. V té době jsem si potvrdila, že vědomě komunikuji se svým miminkem v bříšku a umíme si říct, co nyní pro sebe a pro něj potřebuji.

Má dcera se podruhé narodila

Po porodu Rachel odvezli do inkubátoru a já byla bez informací. Po dlouhých smutných dnech docházení na JIP pro novorozence a bolestivého odsávání mléka jsem si myslela, že mám vše za sebou. A už bude klid a konečně začneme žít jako rodina v pohodě a bez obav.

Rachel po příchodu domů onemocněla těžkým zápalem plic. Pamatuji si přesně na chvíli, kdy jsem mluvila s dispečerkou výjezdové záchranné služby a dcerku Rachel jsem druhou rukou křísila. Měla 3 kila. Byla jsem vypnutá emočně, jen jsem jednala. Emoce mne zahltily až po opětovném příjezdu na dětskou JIP, kde začala naše další cesta hledání. V této době jsem v sobě zřetelně uslyšela hlas, který mne vedl k tomu, jak s Rachel opět jasně komunikovat, i když ji nemám ve svém těle.