18. 6. 2022 – mé druhé narozeniny

“Miláčku, měla jsem vážnou nehodu.” Volala jsem mému muži.

Neznámá žena mi držela nohy nahoře. Ležela jsem u krajnice a třepali se mi ruce.

18. 6. 2022 jsem se podruhé narodila.

Na tenhle víkend jsem se hodně těšila. Jela jsem na mou první psychosomatickou konferenci do Liberce. Vzhledem k tomu, že v Liberci žije můj bráška, naplánovala jsem si přespání u něj. Víkend jsem prožila ve dvou paralelních světech. Jeden se odehrával na konferenci a jeden v čase s Tomem, bráchou. 

První den konference jsem byla mile překvapena informacemi, které jsem se dozvěděla. Ne, že bych o tom nevěděla, nebo je slyšela poprvé, ale to, že je uslyším zde, z úst předních českých lékařů, působících také v zahraničí, mne mile překvapilo. Už ten den jsem psala mamce “Mami jsem na konferenci a jsem nadšena. Opravdu moudří lidé. A úvodní věta, kterou pronesl lékař a prezident konference, byla: “Mrzí mne, že se jako lékaři učíme jen o nemoci, ale ne o zdraví!“ A v tomto duchu se to nese. Mami, moc by se ti to líbilo. Tak příští rok se mnou 🙂 Další sms, kterou posílám domů je: “Teď pan Jan Poněšický, lékař, co přednáší lékařům i v Německu, Což je centrum psychosomatiky. Vysvětloval jak to, že je láska největší lék:) krása!”

A třetí sms: “Je to tady fajn ano a léčí to samo o sobě něco ve mne. Vědomí, že se šíří to pravé vědění a podstata, mne vlastně uklidňuje 🙂 ano.”

Druhý den návštěvy Liberce, jsem strávila celý s Tomem. Moc pěkně jsme si povídali a bylo nám společně krásně. Oba vnímáme své odlišnosti, ale také to, co nás jako sourozence spojuje. Naše dětství, minulost, povahové rysy, to jak jsme se v životě posunuli a mnohé pochopili. To, co máme opravdu společné, je láska k životu a úcta k lidem. 

Poslední den konference, jsem se loučila ráno s bráškou. Oba jsme si řekli, jak jsme rádi, že se máme.

Celou dobu mi na konferenci běželo, jak úžasné je na tomto světě být. Jakou to má sílu, když má někdo někoho rád. A pak jsem si uvědomila, jak je toto, ta nejhlavnější myšlenka, které ve své práci věřím. Kterou se snažím mezi lidi šířit a využívám pro to jen různé jazyky. (Rozumějte, kódy jednotlivých lidí, tak abychom si rozuměli).

Paní doktorka Bachratá, ze Slovenska, prezentovala výzkum, kde dokazuje, a nyní nechci být doslovná. Dokazuje, že lidé, kteří dostali v životě v dětství nebo korekčně v dospělosti pocit přijetí, lásky a vztahu. Tak tito lidé mají aktivní ventrální parasympatikus. To, že tomu tak je, když tento nervový systém zapojen je, jim dovoluje náročné situace v životě, řešit důmyslnějšími strategiemi, bez nutnosti hned začít somatizovat a nemocnět. Tedy mnou zkráceno a řečeno, opět důkaz o tom jak “láska léčí ad post” nejen přímo.

Mluvila také o tom (mnou opět slyšeno), jak lidé, kteří byli v životě v blízkém vztahu ohroženi, zklamáni, zraněni, nemohou navázat blízký vztah jen tak. Vždy, když se takovýto člověk k někomu přiblíží blízko, tak jej ihned něčím odpudí aby tuto blízkost zrušil. Preventivně, aby nebyl zraněn. Protože už by to neunesl. Mluvili jsme v plénu také co s tím. Tedy obecně byla řeč opět o lásce, přijetí a pochopení. 

A mne se promítl celý můj rodičovský život s mými dětmi a můj vztah s mým mužem. Kdy on léčil mne a spolu jsme léčili naše obě děti! A jen jsem děkovala, že jsem dostala v životě tu šanci, vše pochopit tak brzy! 

To vše jsou pochody, co ve mne jeli před nehodou. 

Konference se celá ubírala v duchu psychosomatických zázraků. Vnímala jsem, jak se klidním a jak mi vše dává krásný význam.

Seděla vedle mne jeptiška, jež v rámci svých věčných slibů (rozumějte rituál přijetí k řádu) přijala jméno Kristofora (ta jež nosí krista v sobě). Pracovala na oddělení chirurgie a jako psychoterapeutka. Povídali jsme si společně a když jsme se poslední den konference loučili, podívala se mi do očí a chytla mne za ruku, řekla mi, že se jistě na tomto světě setkáme. Pomyslela jsem si, že bychom si mohly vyměnit číslo telefonu, ale neudělaly jsme to. Odešla jsem.

Jela jsem ještě vyzvednout dary, co jsem vezla přátelům do Hradce Králové a domů k bratrovi pro potkany. Potkani se mnou cestovali tam i zpět. 

Po všech vyzvednutích jsem si do navigace nastavila smět domov. Těšila jsem se na příjezd domů a na trávení času s přáteli. Byla jsem pozvána na oslavu.

Cesta ubíhala v pohodě. Snažila jsem se dodržovat předepsanou rychlost, i na úkor toho, že řidiči za mnou, dali předjížděním info, že jedu někdy zbytečně pomalu. 

Nabita energií z konference, jsem jim posílala jen ty dobré myšlenky. 

Asi v polovině cesty, jsem vnímala, že chci zastavit a projít se. Rozhodla jsem se, že tak učiním na nejbližší benzínce.

Jsem zvyklá jezdit. Jezdím hodně a vždy jsem si dávala pozor na to, jak se za volantem cítím. Různá zastavení byla samozřejmostí.

Navigace mi hlásila: “na kruhovém objezdu vyjeďte prvním výjezdem na silnici č. 35. Sjela jsem rovinku a vjížděla do vesnice Konecchlumí. Normálně si tyto věci nepamatuju, ale můj mozek, pracoval v ten čas asi jinak. 

Po Konecchlumí si již cestu moc nevybavuju, nevím doteď přesně co se stalo.

Oči se mi otevřeli po nárazu do prvního betonového sloupku. Co se dělo, venku jsem neviděla. Před očima jsem měla střepy, slyšela a cítila jsem několik nárazů. Auto se točilo a já nevěděla, kde je, jaká strana a vykřikla jsem jen větu: ONO SE TO STALO!” Po několika vteřinách se auto zastavilo. Skončila jsem převrácena na pravém boku vozu. Vnímala jsem po celém těle střepy. A viděla jsem svoje nohy. Mozek mi dával jakoby sám instrukce: “teď vypni pás a rychle ven z auta”.

Když jsem vypla pás, už jsem slyšela mužský hlas: “Paní, jste v pořádku?” K vozu přibíhali dva muži a žena. Zastavovalo hodně aut a zároveň se tvořila kolona. Neviděla jsem ji a nevnímala moc okolí. Můj záběr se zúžil jen na pár metrů kolem mne. Pozorovala jsem, co dělá tělo a následovala ho. Chtělo se mi plakat a nadávat zároveň a tak moc jsem potřebovala pomoct. Vše šlo. Mohla jsem křičet, rozklepat se a plakat. 

Dva muži mne vytahovali z auta a jeden z nich na mne mluvili: “Měla jste nehodu, musíme vás dostat z auta a odpojit baterii.” Napadlo mne, aby auto nebouchlo. Cizí žena mne vzala za ruku a ptala se mne, zda můžu chodit. Jen jsem kývla. Doprovodila mne na krajnici, kde byl stín a položila mne na zem. Klepala jsem se a plakala. Říkala jsem jen, že jsem blbá, proč jsem nezastavila, uklidňovala mne. Držela mi nohy a držela mne za ruku. Ujišťovala mne, že se to může stát každému. Že jsem to neudělala naschvál.

Najednou se tam zjevili dva muži. Posléze jsem se dozvěděla, že to byli vojenští záchranáři. Stále na mne mluvili a snažili se, abych neomdlela. Pamatuji se, že se vše odehrávalo velmi rychle a pomáhali mi instrukce a dotazy. Byla jsem při vědomí. 

Další žena se mne ptala, zda mám v autě něco cenného. Slyšela jsem, jak auto převrací zpět na kola a uvědomila si opět, že  jsem se převrátila. A vykřikla jsem: “Ježíši, já jsem na živu.”

Žena se mne zeptala, co má z auta vyndat. Řekla jsem, že tam mám potkany. Vyndali je a byli v pořádku. Poté jsem začala vyjmenovávat: peněženku, mobil a notebook. 

Po celou dobu mi jeden z vojenských záchranářů držel hlavu, abych s ní nehýbala. Několikrát mi opakoval, ať se nehýbu. Druhý mne zkoušel, zda cítím nohy a ruce a zda nemám zranění hrudníku nebo břicha. Stále na mne mluvili a říkali mi co bude následovat.

Teď přijede záchranná služba a zkontrolují Vás ještě jednou, převezou Vás na vyšetření do Jičínské nemocnice a dle vašeho stavu si vás tam, buď nechají nebo vás pustí. Máte komu zavolat? 

A v tu chvíli mi to opět došlo. Ano mám, a díky bohu, jsem na živu. Volala jsem Jirkovi. Byl s chlapama na chlapském víkendu a měl v sobě pivo, nemohl řídit, ale slíbil mi, že to zařídí, aby mohl přijet. 

Evakuovali mne z kraje silnice na lehátko. Dostala jsem fixační límec a stabilizovali mne do nafukovací podložky. Po přemístění do sanitky jsem se trochu zklidnila. 

Po základním ošetření se mne zeptali, zda již může přijít do záchranného vozu za mnou policie, aby se mne zeptali na základní informace. Vstoupili a požádali mne, zda bych oslovila někoho, kdo by zajistil odtah vozu. Volala jsem bráchovi, ale tušila jsem, že bude někde v horách na kole, mimo své auto, neb výlet plánoval. Poté mne napadl náš kamarád a soused Honza. Dovolala jsem se a Honza bez mrknutí oka vše zajistil. Spojil se s Jirkou, který už byl na cestě. Jirka se mohl dostavit až za dvě hodiny. Byl dál. 

To, co se mezitím událo mezi chlapama na víkendovce, mezi kamarády mého muže, jsem se dozvěděla až poté. Když Jirka, můj muž položil telefon, poté, co jsem mu zavolala, že jsem měla nehodu, okamžitě všichni dali Jirkovi obrovskou podporu. Zajistili kamaráda, co nepil, aby pro něj přijel a složili se na taxi odvoz. Vybrali mezi sebou okamžitě 4.000,-, aby se Jirka mohl co nejdříve dostavit za mnou. Do auta s mým mužem nasedl kamarád, co slyší mluvené slovo, tak aby mu mohl po cestě kdyžtak tlumočit. Můj muž je neslyšící. 

Děkuji všem mým přátelům, kteří tu jsou a byli!

Po mém převozu do Jičínské nemocnice, jsem cítila opět velký vděk za můj život. Opět jsem slyšela, že je fajn, že žiju. Prvně mi to řekli v záchrance a pak také policie, když viděli auto a trasu co jsem proválcovala se svým citroenkem.

Po všech důkladných vyšetřeních jsem ze sebe smívala na toaletách střepy. V čekárně jsem pak vytahovala malé střípky z pod kůže. Prohlížela jsem se a vnímala jsem malé oděrky a v hlavě mi jelo, zda je to všechno, co se mi stalo. A zda se někomu něco nestalo jinému. Uvědomila jsem si všechny (myslela jsem si, že všechny) souvislosti a také to, ze jsem vyvázla naprosto bez zranění i já i potkánci. Že se stal zázrak. 

Při čekání na výsledky vyšetření jsem zavolala mamce. Cítila jsem potřebu mluvit s mámou a omlouvala jsem se ji za to, jak jsem zahazardovala s životem. Říkala mi, že se nemám za co omlouvat, že se to z nějakého důvodu stát mělo a že jistě, jako vždy, ten důvod pochopím časem. Uklidnilo mne to. Asi proto ji vždy chci zavolat. Neslyšela jsem žádnou výčitku. Věděla jsem, že mne podpoří! Pak jsme si psali i s tátou a ten mne vzpoměl jeho nehodu, a napsal mi, že to chce čas a vše bude lepší! Díky za ty reakce!

Jsem vděčná za to, jak mne mí rodiče vedou životem!

Vyzvedl mne Jirka, můj muž a oba jsme začali hodně plakat. Tělem jsme oba vnímali tu obrovskou vděčnost, že tu ještě jsem a můžeme společně sdílet život dál. Chvíli jsme jen tak seděli a nemluvili a drželi se pevně v náručí. Byl tam s námi náš kamarád Martin Luňák a byl moc vnímavý ke všemu, co se dělo. 

Bylo potřeba jet ještě na policejní stanici, zaplatit pokutu, podepsat dokumenty k nehodě. Byla jsem jakoby mimo. Stále jsem byla jen v těle a nikde jinde. “Tady to podepište, toto je toto.” Moc si to nepamatuju. Nechala jsem se vést. 

Po této obrovské zkušenosti, jsem přijela domů plná směsicí různých pocitů na těle i v mysli a na srdci. Myšlenky se mi mleli. Tělo mne začínalo bolet.

V nemocnici mne nebolelo vůbec nic. Doktor vysvětloval, ze jsem prožila šok a tělo naakumulovalo veškerou energii, aby přežilo a svaly se zatnuli. Vím, že jsem tělo vystavila traumatu a je potřeba se regulérně opečovat. Adekvátně síle situace, kterou jsem právě prožila. 

Potřebovala jsem si utřídit v mysli vše, co se mlelo. Dýchala jsem a vnímala bolest a radovala se z ní. Vnímala jsem, jak mne těší, ŽE SE CÍTIM! Ať je to cokoliv, tak to cítím. 

V noci jsem měla sen. Viděla jsem Boha, jak mne svou rukou jakoby drží a vede mne po silnici, na krajnici, otáčí se mnou v autě, vede mne z auta, do nemocnice a domů na mou postel, kam mne posadil a jakoby mi říká “teď je to na tobě, jak tuto možnost využiješ”. Bylo to silné a opět jsem jen brečela. Byli to slzy štěstí. Když jsem se probudila. Plakala jsem, že to je pravda. Že opravdu žiju! 

Druhý den, když se vrátili děti domů, plakala jsem opět štěstím, že je vidím. Že je JEŠTĚ mohu vidět. Něco ve mne se odplavilo, jakoby část vzteku “za něco, na něco, někoho” odešla. Jako bych byla lehčí a čistší! 

Jakoby něco ztratilo význam a něco jej získalo. 

Úplné odpovědi přijdou jistě časem, ale již nyní vim, ze pochybovat o sobě, o svém bytí, svém těle, svých činech je nemožné, neb samo toto pochybování je již činem, který nás zpětně ovlivní a tudíž se z pochybnosti stane “jen” zkušenost, nikoliv hodnotící akt. Nelze se hanit, nelze se nemít rád. Jen s klidným srdcem přijímat co přichází a dělat v danou chvíli své maximum.

Zajímavé je vnímat také to jak můj prožitek vlastně zvědomuje lidi kolem mne! Jak úžasný dosah na čištění myslí a životů může tato událost mít. 

Jasně, že mi hned najelo spousta, kdyby a také spojitostí – Jeptiška a její sdělení v rozloučení, to že byla sobota a nejezdili po silnici kamiony, to že jsem nikoho nezranila, to že jsem měla tak intenzivní chvíle s bratrem, to že jsem vnímala při konferenci velká poselství pro mou práci, život a vztahy. KDYBY najížděla a já si pak o pár dnů později na oslavě Pavlínky Marešové, vytáhla tuto kartu:

Mohu jen děkovat za tento prožitek, tak jak byl prožit. Přinesl mi nový rozměr bytí o kterém jiste ještě mnoho v mé mysli objevím!

Přeji si aby to co je bylo tak, jak to je:) a přeji si aby to mohlo vidět více lidí kolem mne.