Síla slova – čarování

To, jak mluvíme o druhých, předurčuje náš vztah k nim, a dokonce to vytváří základ pro to, jací jsou.

Paní učitelka: „Paní terapeutko, až tam vejdete, tak ho hned poznáte. Je to ten, co bude nejvíce zlobit. Ten s brýlemi v červeném tričku.“

Já: „Popište mi ho, prosím. Co má rád a co mu jde?“

Paní učitelka: „To tedy nevím, co má rád, určitě nás zlobit. Dělá to naschvál. A co mu jde? No, tak nejvíce to zlobení.“

Vidíte, kam je zamířena pozornost paní učitelky? Jen tyto věty mohou vypovídat o mnohém. Je tolik věcí, které narušují běžný chod třídy a jsou zdrojem nepokojů, že to už paní učitelku vyčerpává. Vždy je u toho Pepík. Ten, kvůli kterému mě oslovili, a ten, který je již ZAČAROVANÝ slovy paní učitelky. Je tak začarovaný, že nemá možnost být jiný.

Pepík má výhodu, protože ví, jak ho ostatní vidí, co od něj očekávají, a když to dělá, tak také ví, co bude následovat. Pokud by chtěl zkoušet být hodný, moc neví, co pak bude. Moc to nemá ve vztazích natrénováno, protože na to moc okolí nereaguje.

Když jen chvíli seděl na koberci a byl hodný, nikdo si toho nevšiml. To je škoda. Mohl by se dozvědět, že toto je právě to, co po něm chtějí. Ale když to dělá, tak si ho nikdo nevšímá. Děje se spousta věcí a pak se v nějakou chvíli nahromadí úzkost a je to. Pepík si musí pomoci sám protože cítí, že je v tom sám.

Tedy ZLOBENÍ JE pro Pepíka JISTOTA, protože ví, co se pak bude dít. Jistotu teda Pepík opravdu potřebuje. Bez jistoty by totiž byl ve velké úzkosti. Nooo, vlastně když je ve velké úzkosti z čehokoliv, tak si znovu navodí svou jistotu a začne opět ZLOBIT. Přijde sled známých reakcí, úkonů a akcí. A to ho vlastně zklidní.

Pepík se dostal se svým okolím do začarovaného kruhu.


Říkáte to taky? „Je to začarovaný kruh.“

Ano je a do začarovaného kruhu se Pepík dostal. Jak?

ZAČAROVÁNÍM

Čarujeme mocně. My dospělí. Čarujeme SLOVEM. Slovo je tak mocné, že dokáže začarovat člověka a ten se dle něj pak chová.

Opravdu, když se dostanu do součinnosti s rodiči, pedagogy, vychovateli, tak všichni čarují. I já čaruju a očarovávám své děti. Terapie je jedno velké odČAROVÁVÁNÍ.

Jak to s Pepíkem bylo?

Pepík se narodil jako živé dítko. Hodně měl rád, když s ním byla maminka. Jako většina kluků, svůj svět rád už od malička zkoumal tělem. Vše osahával, olizoval. Vlezl do každé škvírky a rád běhal, skákal. Rád kontaktoval lidi kolem a dotýkal se jich. Koukal na ně z blízka a miloval, když mohl pozorovat, co dělají.

Pepa pozoroval paní v masně, jak krájí maso. Paní na chodníku, jak těmi velkými kleštěmi sbírá odpadky. Rád by si to i zkusil. Ale prý se to nedělá. Tomu moc nerozuměl, ale snažil se to respektovat.

Když byl jen s maminkou a tátínkem, bylo to moc fajn. Naučili se s ním dělat vše tak, aby si to Pepík mohl osahat a aby mohl věci zkoušet. Nejvíc to měl rád s tátou, když ho vzal do dílny.

Pepíkovi je 5 a je předškolák, ale s tátou chodí pracovat do dílny už od malička. Má dokonce svou aku vrtačku, šroubováky, kleště, a dokonce i rýč pro malé kluky. O všem moc rád mluví a ví, na co to je.

Pepík má ale jednu nevýhodu, chce toho vědět až moc. Je hodně chytrý a zvídavý a nudí se. Navíc dnes cítí často úzkost, když je v kolektivu a neví si rady se sociální situací, pokud je tam hodně lidí. Stále se to učí.

Pepík od malička neměl moc rád, když bylo kolem něj hodně lidí. Jako by ho to svázalo do provazů a on nevěděl, jak reagovat. Nahromadila se v něm energie plná studu a agrese, kterou chtěl ty provazy roztrhat.

Pepík přímo říká: „Mám kolem sebe provazy a ty musí jít pryč. Nechci je tam. Ale nikdo mi to nevěří. Musí jít pryč a pak můžu dýchat.“

Pro mě jako terapeuta je to jasná zakázka Pepíka – nechce provazy. S rodiči domlouvám možnosti, jak to udělat, aby se do provazů tak často nedostával.

Jak ho začarovali?

Pepík byl asi 2,5letý. Nastoupil na jeho povahu velmi brzo do školky. Ještě nemluvil. Navíc to měl se skupinou dětí těžké. Nebyl si mezi dětmi a více lidmi jistý. Maminka však musela do práce.

Pepík byl hodně sevřený a úzkostný. Ale musel. Plakal a nikdo ho neslyšel. Nikdo mu nepomohl řešit jeho smutek. Paní učitelky říkali mamince, že si zvykne a že to přestane. Trvalo to rok. Celý rok, každý den plakal. Pak přestal. Něco se zlomilo. Začal zlobit. Bouchal do dětí a rodiče měli setkání s paní učitelkou.

„Bije děti, je agresivní a dělá to dost promyšleně. Musíte s ním něco dělat a doporučujeme, aby byl vyšetřen. Věnujete se mu?“


ZAČAROVALI HO

Najednou se z Pepíka, zvídavého, chytrého chlapce, smutného a zoufalého stal Pepík agresor a ničitel.

Tento příběh má ještě vedlejší linii, tu, která působí na Pepikovo podvědomí. Tu, která je vyřčena mezi řádky.

Pepík totiž získal svým „zlobením“, co potřeboval – někdo ho začal intenzivně řešit. Někdo konečně začal řešit, co cítí, a dokonce to řešili i rodiče. Najednou ho viděli, ale to už byl jiný. To, co se ale nezměnilo, byl ten velký smutek a úzkost, kterou cítí uvnitř. Ty provazy tam stále byly. Ale Pepík se mimochodem naučil, jak okolí přivolá a jak si pomůže.

Rodiče oslovili psychologa. Ten Pepíka vyšetřil a zjistil, že je nezralý. Možná opožděný. S výsledkem vyšetření se rodiče nesmířili. Byla to už třetí věc, kterou o svém synovi zjistili, ale stále nebyli pochopeni a stále nevěděli, co mohou dělat, jen sílil jejich pocit viny a selhání, které kumulovali, nechuť s institucemi dále mluvit a uzavíralo je to.

Když byli zoufalí a obvodní lékař si všiml, že jejich syn je již agresivní i na ně, doporučil jim psychiatra. Navštívili jej. Pepíkovi byla doporučena v jeho 4,5 letech medikace. Matka si ji vyzvedla, ale nepodala mu ji.

Získala kontakt na mě a oslovila mě.

Když jsme spolu mluvili poprvé, bránila se a obhajovala svou roli matky. Otec obhajoval ji a víte co?

.

.

OBA BYLI SVÁZÁNI PROVAZY,

které bylo potřeba sundat.

Cítila jsem ty provazy a řekla jsem jim, že mi nevadí, že je mají a že je za nimi vidím a vnímám, jak moc se snaží svému synovi pomoci. A že je obdivuji.

Divím se vám, že po tom všem ještě chtějí mluvit i se mnou.

.

.

Oba se rozplakali.

.

.

Bylo mi jasné, že si s sebou oba nesou velký batoh plný viny a ten je potřeba vyprázdnit až na dno, jinak se nedostaneme k Pepíkovi.

.

Výřez reality?

Co vy, kdo čtete tento článek?

.

.

Už když jste četli předchozí řádky, taky jste to možná udělali – odsoudili jste matku k vině za to, že dala tak malé dítě do školky? Ano, i jiní lidé tuto matku ZAČAROVALI a ona se na sebe zlobila a každý den si to vyčítala, když plakal, a nedokázala mu proto pomoci.

Nebo se zlobíte na paní učitelku, která nedokázala o Pepíkovi mluvit jinak? Tato paní učitelka spolupracovala s rodiči, dokonce dokázala měnit způsob komunikace s nimi, skrze který se vše mohlo propojit. Tato paní učitelka měla jednu velkou výhodu, chtěla Pepíkovi upřímně pomoci, ale opravdu nevěděla jak.

Ale to ne. Teď se narovnejte a uvědomte si, že ani vy nejste hodni cítit vinu za to, že jste tak nad lidmi z našeho příběhu mysleli. Pokud si vzpomenete na začátek. Vy jste přece také chtěli pro Pepíka to nejlepší. A možná u této zkušenosti zůstaňte. Zůstaňte s vědomím toho, že není dobré nikomu stranit ani nikomu nic vyčítat.


To, co můžete udělat pro Pepíka, je přijmout vše, co jste cítili, jako něco, co je v pořádku.


Kde se tedy začaroval Pepík opravdu?

V ten den, kdy byla ZAČAROVÁNA matka. Tak silné spojení je! Ano, v ten den, kdy byla poprvé odsouzena za to, že ho dala tak brzo do školky.

Že jste to nečekali? Ano, takto to je.

I když okolí ZAČARUJE dítě a nechá mocnou matku, pak ona má možnost toto své dítě skrze přijetí a lásku odčarovat. Ale pokud začarujete rodiče, pak je i nezačarované dítě odsouzeno.

Prosím, nečarujte, nedělejte závěry. A pokud říkáte, ať matka přijímá své dítě, buďte si vědomi toho, že v tu chvíli vy nepřijímáte tuto matku. Buďte si vy vědomi, že v tu chvíli chcete, aby matka rozuměla svému dítěti, ale vy se nesnažíte rozumět matce. Jak tomu tedy má tato matka rozumět, když s vámi v přímém přenosu zažívá NEPŘIJETÍ?

Víte co odčarovalo Pepíka?

.

.

Co byste řekli matce a co otci?

Co by opravdu potřebovala paní učitelka?

.

Já přijala rodiče. Mohli se zklidnit. Mohli začít slyšet a vidět. Mohli začít cítit. Mohli si dovolit přijmout Pepíka takového jaký je. Mohli se podívat na paní učitelku jinýma očima.

Pepík se začal měnit.

 Jen se o něm začalo jinak MLUVIT A PŘEMÝŠLET a provazy šli dolů.

Mohlo se.

Může se!

Můžete!

Chcete?

.

A co byste potřebovali pro sebe právě vy?

Soňa Procházková
Mým posláním je učit děti a dospělé rozumět si navzájem a umět na sebe reagovat. Můj příběh si přečtěte zde >>