(Pra)RODIČOVSKÁ m(o)udro(vání)

Aneb jak najít zpět cestu ke svým rodičům i v dospělosti

Nakonec to vždy dobře dopadlo. S respektem to zvládli a mohli žít vedle sebe, ač na míle daleko. Jejich životy jako by nabyly významu. Jedni o druhých věděli, stýskalo se jim, ale tak trochu jinak. S důvěrou v to, že to zvládnou „bez sebe“. S důvěrou, že to, co pro sebe navzájem dělají, je podpořeno poutem lásky, poutem rodiny.

Pouto mezi prarodiči, rodiči a dětmi

Mí rodiče mne a bratra vychovávali se vší láskou a snahou položit základy dobra v těch nejdražších dětech. Dnes už to chápu proč se chovali tak jak se chovali. Rozumím i chybám ve výchově, které udělali, a rozumím tomu, že to nebylo s cílem nám ublížit.

Chyby, kterých se dopustili, jsou směsí jejich minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Tak jako ty naše chyby, kterých se dopouštíme na svých dětech a také na svých partnerech.

Dlouho jsem s chybami svých rodičů bojovala a vnímala jsem jejich nerozumné reakce jako ublížení, které zanechalo velké šrámy. Vyčítala jsem jim to nahlas i v duchu. Hledala jsem to, co mělo být jinak. Dávala jsem jim vinu za věci, které se nedařily mně.

Dny, kdy jsem začala vidět vše jinak, byly právě ty dny, kdy jsem se sama stala rodičem. Sama jsem udělala věci, které jsem do té doby nemohla pochopit. Například jsem odmítla poslouchat ty krásné dětské historky, nebo jsem neměla opravdu sílu sdílet radost ze hry, dokonce jsem svým dětem dala na zadek, křičela jsem.

S výčitkou jsem si vzpomněla na své dětství. Ale bylo to jiné. Najednou jsem s tím vším cítila také to, co se odehrává ve mně. Všechen ten smutek a vnitřní boj. A stud. A co na to lidé navíc řeknou, když se to dozví, zvlášť když pracuji jako terapeut dětí. Pak jsem si to omlouvala a hledala jsem možnosti, jak se odvinit. A opět jsem hodila vinu na své rodiče.

Čím těžší chvíle jsem zažívala sama se svými dětmi a se svým mužem, tím více jsem rostla, nějak vnitřně. Také díky své terapii, kterou jsem prošla. Díky informacím, které jsem pochopila a zapadly mi do skládanky. Porozuměla jsem najednou tomu, že právě díky mým rodičům, kteří své emoce neskrývali, jsem se mohla naučit, jak zacházet s emocemi svými.

Byli jsme na to spolu

Díky rodičům, kteří se také hádali a já mohla být součástí jsem mnohdy překonala velké problémy ve svém vlastním vztahu. Mluvili o tom se mnou i s bratrem. Oba. Když jsem s tátou seděla na gauči v Havlíčkově Brodě a říkal mi proč se s mamkou hádá, zároveň mi uměl říct, že nás má pořád rád a že to není kvůli nám. Když jsem seděla s mamkou, která plakala a říkala mi, že tátu stejně miluje, a právě proto je smutná.

Díky těmto situacím, které mě mátly, bolely a zůstaly v mé duši, jsem mohla zvládnout úskalí ve svém životě. Vepsaly do mé duše jednu důležitou věc:

Ani projev těch nejniternějších emocí nemusí zničit vztah a neznamená konec.

Opravdový vztah

Do opravdového vztahu tyto emoce patří, patří sem pláč a smutek. Patří sem pocit viny, pocity, které zde zrovna nechceme. To vše jsem se začala učit překonávat. Ano, stále zdůrazňuji, že nám velkou oporou byla terapie a jsem na to hrdá. Jsem hrdá na sebe a svého muže, že jsme se uměli vždy v pravý čas zastavit a říci si, že potřebujeme náhled jiné osoby. Velmi jsme se tím naučili a učíme stále.

Prarodiče

Dnes, když jsou mí rodiče a rodiče mého muže prarodiči, objevilo se téma, které jsem vždy jen vnímala v okolí. Začala jsem pociťovat, jak jim záleží na tom, abychom se měli dobře, jak jim záleží na tom, aby naše děti jedly zdravě a chovaly se pěkně. Začala jsem to vnímat. Ne vždy mi to bylo vhod.

Znáte to, když vám tchýně nebo vaše matka s otcem dává cenné rady, které jsou zrovna mimo mísu. Rady, které vás v tu chvíli dusí, protože nerespektují to, co vnitřně prožíváte. Protože vám na první dobrou vlastně ukazují, že jste stále dítě a že to nezvládáte. Rady, které vás posílají zpět do nitra, místo toho, aby jste sílili.

V době, kdy k nám do rodiny přišel Patriček z klokánku v jeho 3,5 letech, to bylo cítit nejvíce. My jsme byli pod intenzivní náloží informací, jak s ním komunikovat, ze strany podpůrné organizace pro pěstouny – Salinger a také ze strany svých terapeutů, a na druhé straně jsme cítili tlak od rodičů mých i manželových. Nejen od nich, byli zde i jiní chytří lidé, kteří věděli „nejlépe“, jak v danou chvíli reagovat.

Informace se k nám prostě hrnuli odevšud a na nás bylo se rozhodnout nejen proto co je pro právě přijatého dítěte do pěstounské péče to nejlepší, ale hlavně na nás bylo si udržet v tom všem ještě zdravý rozum. Toto se neliší mnohdy ani od rodičů s bio – dětmi.

Začali jsme to s Jirkou řešit a napadla nás jedna moc fajn věc:

Oni si ho nevybrali. Ti všichni kolem si Patrička nevybrali a nerozhodli se pro něj – TO MY. I když ho milují, tak všechny následky toho, jak se chová, jak se projevuje, co potřebuje, jak na lidi reaguje a vše co se kolem něj děje, chceme vzít na sebe. Jim to nenáleží.

Napadlo nás, že to, co se učíme aplikovat k Patričkovi – „bezpodmínečné přijetí“ – přeci můžeme směřovat i k nim. To, že jsme se v té změti různého chování, gest a jednání začali učit hledat to dobré. Rozhodnutí bylo jen na nás, ale učili jsme se být opravdový ve svém chování a ladili jsme jej s tím co jsme cítili. Díky terapii jsme pochopili o co jde – o opravdovost a lásku.

Víte, co se stalo?

Začali jsme vidět ve většině věcí to pozitivní. Začali jsme ve svých rodičích vidět to srdečné a dobré. Uvědomili jsme si, jak moc jim na nás záleží a začali jsme s nimi o tom mluvit. Řekli jsme jim, v čem jsou pro nás přínosní, se slzami v očích jsme jim poděkovali za to dobré a požádali jsme je o to, aby nám i nadále dávali důvěru.

Maminka mého muže, úžasná a duchem veliká žena, mi osobně řekla, že vidí, jak moc se svým dětem věnuju. Nikdy na to nezapomenu. A když byla u nás a jen tak letmo mi poumývala omatlanou pračku a s láskou mi to sdělila. Bylo to jiné. Nebylo to jen o umytí pračky, ale o gestu ke mne. Mluvili jsme spolu s úctou, já stále více vidím v sobě obdiv, který k ní chovám.

Obdiv za to, jakého skvělého muže vychovala z malého neslyšícího kluka. S dětmi o tom mluvím také. Mluvím i o dědovi Jirkovi, který je již v nebi a nikdy jsem ho nepoznala, ale porozuměla jsem tomu, že byl také dobrým mužem, který svou rodinu miloval.

Najednou jsem mohla vidět to vše, co dělají mí rodiče. Jak nám každoročně vaří sirupy, což je čas, který já nyní investuju jinam. Kdybych je vařila já, nestihnu třeba to co mne baví. Jak jsem za to vděčná. Jejich rady vnímám jako neustálý projev lásky a také nad nimi takto přemýšlím. Vážím si svého táty, který si prošel svou cestu životem, dle mě s obdivuhodným zachováním své cti. Vážím si své mámy, protože v jejím malém těle stále objevuji tak velkou sílu.

Často mluvím s klienty, kteří touží po tom, aby se jejich rodiče i v dospělosti o ně zajímali a radili jim. Vždy, když mi říkají, jaké prázdno cítí, když s nimi jejich matka nebo otec nemluví vůbec, uvědomím si to zas a znovu, jak jsem vděčná za své rodiče a jak velkou cestu jsme s mužem museli ujít abychom je vnímali v jejich kráse.

Vím, že nyní naši rodiče prožívají etapu života, kam já teprve dojdu, ale také vím, že tu svou realitu potřebuju žít já na základě svých pravd i se svými chybami.

Bez chyb, které jako rodič dělám,

bych nebyla tak dobrou matkou jako jsem dnes.

Tedy svým rodičům naslouchám, ale když s jejich tvrzením nesouzním, mluvím s nimi o tom. S úctou jim děkuji a představuji jim také svůj život a říkám jim, jak by mi nyní mohli pomoci. Sděluji jim, že ta největší pomoc je důvěra ve mě a mého muže, podpora mě i mého muže a mých dětí, i když chybujeme.

Najednou jsem objevila,

že s naším přijetím mohou také přijímat oni nás.

Když jsem svým rodičům říkala, že skončím v práci, odpověděli mi,

že mi věří a že mě i Jirku znají, a ví, že dokážu to, po čem toužím.

Jen tuto jednu větu.

To bylo velké.

To bylo přesně to, co mě nakoplo a opravdu pomohlo.

V nitru jistě cítí více, ale kouzelné na tom je, že to co oni cítí uvnitř já již dnes tuším a mohu jejich náklonnost a emoce vnímat.

Umím si představit, že by se mohli bát. Mohli by se ptát PROČ a mohli by mi to rozmlouvat.

Víte, to, po čem opravdu toužím, je, abych stále mohla být nějakým způsobem na blízku svým  dětem.  

Myslím, že vy si to také přejete.

Rozumím tomu, že kdyby mě mé děti v jejich dospělosti odháněly, tak by mě to ranilo. Ale zároveň rozumím tomu, že čím blíž je chci mít, tím více je musím respektovat a důvěřovat jim.

Nakonec to vždy dobře dopadne. S respektem to zvládáme a můžeme žít vedle sebe, ač na míle daleko. Naše životy jako by nabyly významu. Jedni o druhých víme, stýská se nám, ale tak trochu jinak. S důvěrou v to, že to zvládneme „bez sebe“. S důvěrou, že to, co pro sebe navzájem děláme, je podpořeno poutem lásky, poutem rodiny.