Děti s bonusem

Rodina, kterou vám představím, by se dala označit jako VYROVNANÁ. Žijí spokojený život. Jejich na půl těla ochrnutý syn je dnes již usměvavé dítě, které se učí poznávat své limity a překonávat výzvy.

Jeho o dva roky starší sestra má ve své paní učitelce velkou parťačku. Oba jsou nyní na základní škole. Rodiče si dnes již dovedou užívat čas pro sebe.

Ještě před dvěma lety tomu tak nebylo.

Předtím

Do mé pracovny přichází maminka dvou dětí, z nichž jedno má svůj bonus – něco navíc, s čím se nepočítalo. Je ochrnuto na polovinu těla a svou ochrnutou část odmítá. Nemá ji rádo a je apatické. Nešťastné. Zlobí se samo na sebe právě v období, kdy se tvoří jeho identita. Chodí do mateřské školy a občas je velmi negativistické vůči okolí.

Rodiče jsou nastaveni mu pomoci, ale jsou vyčerpaní. Vlastně moc neví, jak přesně mu pomoci aby své tělo neodmítal. Doprovází jej na různá vyšetření a při vyšetřeních jej musí držet pevně, aby se lékař mohl přiblížit, doprovází jej do lázní. Dělají maximum proto, aby se jeho stav nezhoršil. Něco jim však nejde. Přijmout to.

Společně jako partneři se takřka míjejí. Matka je z péče tak vyčerpaná hlavně psychicky, že večer ulehá s dětmi a ráno se budí, když je partner již na odchodu. Jen mezi dveřmi zvládají výměnu informací k organizaci dne. Oba vstupují do celého dne s obavou, kdy syn opět zamrzne ve svém smutku a nebude spolupracovat.

Jejich dcera je smutná. Chybí jí máma a její společnost. Než se brácha narodil, byla to ona, kdo byl u matky pod křídlem. Ona, koho táta bral do náruče, když byla unavená, a jen ona, s kým se večer usínalo. Je velmi snaživá a šikovná, to ano, ale je moc dospělá, ztratila své dětství.

Je třeba změna

Máma s tátou poznali, že je třeba něco udělat. Nenechat to tak, nebo se něco stane. Věděli, že musí pomoci jak synovi, dceři, ale hlavně sobě. V jejich vztahu zůstávalo už jen málo z toho, na co si vzpomínali z dob, kdy jejich děti ještě nebyly na světě.

Rodiny s děťátkem jako je toto samozřejmě někde v hloubi duše tuší, že toho je hodně a že by pomoc zvnějšku pomohla, ale ta chvíle, kdy by si to mohli připustit, je náročná. Tuto chvíli často oddalují, protože by se museli zastavit (na to není čas), přemýšlet nad vším z nadhledu (vědí, že to, co by viděli, je těžké). A nakonec by je to emočně vyčerpalo, plakali by a cítili by v srdci bolest. Kdo by pak jejich dětem pomohl?

Ocitávají se tak v kruhu. Často pomoc vyhledají, protože je toho už opravdu hodně, anebo jak se říká, ocitnou se v pravý čas na pravém místě. Třeba potkají někoho, kdo jim doporučí pomoc a prošel stejnou cestou.

Hledání pomoci

Ke mně přišli plní otázek a skoro bez energie. Nevěděli, kde začít. Po první konzultaci přišla úleva a se slzami odplavala touha po dokonalosti rodičovství, touha mít vše pod kontrolou a vše vyřešit. Přišlo uvolnění. Po dalších konzultacích si začali věřit, že mají možnost situaci podporovat svými kroky.

Témata na cestě

Na jejich cestě se začala objevovat témata, u kterých bylo nutné se zastavit:

– Vztah

– Tělo syna

– Radost dcery

Vztah

Rodiče si často vyčítali, že jeden z nich nemá pochopení pro toho druhého. Byli na sebe zlí, když neměli energii nebo když se synovi nedařilo a dcera byla moc smutná. Nevěděli, jak ze začarovaného kruhu vystoupit. Když už to trvalo dlouho, byli postaveni před situaci, která nešla přehlédnout. Dcera začala mít ve škole somatické potíže. Uvědomili si, že je situace v jejich rukou a vyhledali pomoc.

Něco se v nich zlomilo. Ve svém vztahu se učili zaměřovat na věci, které byly funkční. Uměli se letmo políbit při odchodu do práce. Učili se jeden druhému navzájem sdělovat, že se potřebují. Učili se říkat si o obejmutí. Zjišťovali, že zde jsou jeden pro druhého a začalo jim to vracet energii. Nešlo jim to hned, ale byli hodně vytrvalí. Pochopili, že to nejdůležitější, co mají a na čem to vše stojí, je právě jejich vztah.

Věděli, že vše, co dělají, dělají nejlépe a že nemusí lépe. Poznali, že to oni jsou těmi nejlepšími rodiči pro své dítě právě proto, že jsou nedokonalí. To jejich syn i dcera jsou také. Měli k sobě všichni najednou blíž.

Tělo syna

Při jedné z konzultací bylo třeba zaměřit pozornost na tělo malého chlapce. U dětí s hendikepem je často pozornost všech kolem něj upřena na nefunkční, poškozenou část těla.

Tím se na ni vlastně dává důraz, označuje se jako téma komunikace a i když může dítě svůj hendikep odmítat, být na něj naštváno, nepřímo se tím učí, že právě přes něj získává pozornost svého okolí. Čím více ho nemá rádo, tím více dostává péče a upadá do temné propasti své neschopnosti. Na druhou stranu se ale i sytí – pozorností, péčí, láskou.

Zacyklí se v tomto stavu a nemůže z něj ven, dokud mu někdo z venku nenabídne něco jiného. S rodiči se v těchto případech zaměřuji také na ty zdravé části těla. V krátkých zastaveních, rituálech, reálných promluvách poutáme pozornost okolí také na zdravé a funkční části těla, kterým děkujeme, uctíváme je a komentujeme, co pro nás znamenají.

Doslova pak dítě slyší: „Ty nožičky nám dnes pomohly, kolik jsme toho s nimi nachodili“. Hladíme zdravou i postiženou část těla: „Jsou to kamarádky ty tvé ruce, jak si pomáhají, a je důležité jim děkovat, mám je moc rád/a.“

Takto se nastavuje zdravé přijetí těla dítěte, navíc když toto může sdělovat blízká osoba, která dítě vychovává a přes kterou se dítě identifikuje. V našem příběhu maminka.

S rodiči sdílím také techniku SKAFANDRU, kterou jsem vyvinula a rozpracovala přímo pro děti s narušenou hranicí těla a narušenými hranicemi obecně. Hranicí je zde myšlena například také imunita, intimita, limit citlivosti aj.

Radost dcery

Dcera, kterou rodiče tolik milovali, se začala ztrácet. Byla toho času v první třídě. V době, kdy si musela zvykat na nové prostředí a byla vystavena většímu tlaku, zvolila pro komunikaci s rodiči své tělo. Nevědomě volila způsob bratra, protože to bylo funkční. Tyto rodiče reagovali ve chvíli, když se něco dělo s tělem dítěte. V tu dobu opravdu zaměřili pozornost a věnovali se jí.

Opět dělali to, co se synem, a dcera se tak s nimi dostávala neustále do nepříjemných situací. Neměla jinou možnost a její somatické projevy sílily. Rodiče si zavolala paní učitelka, která byla na dívenku napojená, chápala ji a byla empatická. Vnímala, že se něco děje a upozornila je na to. Dívenka si často stěžovala na bříško. Paní učitelka zachytila ale i jiné projevy.

Když jsme o tom mluvili, uviděli jsme spoustu souvislostí mezi tím, co se jí děje, a tím, co se děje v celé rodině.

Zlom

Dnes je z této dívenky usměvavá dcera, která je stále občas naštvaná na bratra, ale i v tom je uznaná svými rodiči. Dnes má zpět své chvíle jak sama s matkou, tak i chvíle být sama s rodiči.  Učí se sdělovat své nepříjemné pocity a hledat si své cesty řešení. Více se hádá se svým bratrem a ventiluje, co je v ní skryto. Bratra tím učí vymezovat se a nabízí mu jinou polaritu vztahu. Činí tak z něj sobě rovného a dává mu možnost prosadit se.

Rodiče žili do té doby v domnění, že jej musí od hádek se sestrou bránit. Neumožnili mu se učit, vymezit, ubránit a prosadit. Díky konzultacím našli zdravou možnost, jak jej vést k tomu, aby sdílel. Aby se prosadil, chránil a domlouval.

Dnes je tato rodina s láskou a pokorou semknutá. Potkává je spousta nových výzev a stále jsem na jejich cestě s nimi. Jsou však v jedné věci jiní. Nabyli společně zkušenost, že to dokážou. Že mohou věci měnit a hledat pro sebe nové možnosti. Tato zkušenost je posiluje ve chvíli, kdy stojí tváří v tvář té nové další výzvě. Jsou pro mě obdivuhodní a vzhlížím k nim s respektem. Učím se s nimi a žasnu.

Buďme všímaví

Čas od času nás jako dospělé zastaví právě příběh našeho dítěte. Děti nám svými problémy předkládají výzvy, které buď zachytíme, nebo je necháme ladem. Ať chceme nebo ne, cítíme vnitřní tlak, že bychom měli něco dělat a začneme hledat odpovědi. Díky dětem tak rosteme s nimi.

V každém příběhu měním jména a fakta tak, aby byla zachována ochrana klientů, a zároveň aby byla předána podstatná informace, ze které můžeme čerpat my všichni. Občas jsou příběhy sestaveny z více situací, kontextů, ale zakládají se na faktech.