neDOKONALOST rodiče aneb jak se neobětovat dítěti

Dnes jsem měla konzultaci s jednou maminkou, velmi citlivou, vnímavou a myslím takovou, která by nikdy svému dítěti nechtěla ublížit.

„Nevím, jak to mám udělat. Chci ho kojit, protože nesnesu pomyšlení, že bude mít zase záchvat. Nevím, co mám dělat jiného. Jsem úplně vyčerpaná.“

Rozhodnout se je někdy tak těžké. Znáte to i vy, rozhodnout se vlastně mezi tím koho zachovám. Já nebo dítě?

Je to dilema skoro šalamounské. Ne nadarmo je v letadle instrukce – nejdříve masku k dýchání nasaďte sobě a pak dítěti.

Často se před tuto otázku postavíme s tím, že zvolíme menší zlo, které vidíme na první pohled, ale z dlouhodobého hlediska věc vyřešena není. Na první dobrou vybereme tu variantu, u které bude dítě méně vyjadřovat nelibost, protože jeho nelibost nás ničí.

Víte, proč nás ničí nelibost našeho dítěte? Samozřejmě odpověď je v první řadě velmi jednoduchá, protože jsme jeho rodič. Máme ho rádi a záleží nám na něm.

ALE podstata je hlubší.

Nelibost svého dítěte nedokážeme SDÍLET se svým dítětem, protože nás vrací do naší dětské nelibosti a v tu chvíli si vzpomene náš limbický systém na to, jak naši nelibost nesdílel nikdo s námi. Tato vzpomínka nemusí být jasná a zřetelná, ale je tam. Je tam hluboko. S touto vzpomínkou pracuji velmi intenzivně ve svých terapiích.

Možná jsme se dokonce v dětství naučili raději něco strpět, možná i nějakou fyzickou bolest, než abychom byli v nelibosti a odmítnuti rodičem. Vytvoříme si tím obranný mechanismus.

Tento mechanismus obrany se aktivuje i v našem rodičovství. Než abychom museli řešit nelibost, křik, záchvat svého dítěte (které v nás oživuje vzpomínky, bolesti) raději přetrpíme, někdy i velmi dlouho něco, co je fyzicky náročné.

Řekněte si o pomoc!

Tato maminka mi také sdělila:

„Víš, asi 3 měsíce se nedotýkám svého muže, vím, že bych měla a chci, ale nejde to. Synovi jsou 3 roky a už bych jej chtěla odstavit. Nejhorší je to nyní v noci v období karantény. Nespím, protože se budí. Někdy je tak neklidný, že nespím většinu noci. Nemohu s ním o tom mluvit. Ale říkám mu, jak jsem unavená, a on to vidí. Já se bojím, že mě odvezou na kapačky.“

Když to čtete, co vás napadne?

Mě napadá, že je to i můj příběh a že jsem to také žila. Přesně toto jen v obměnách jiných situací. A víte co? V této době se na mě s tímto tématem obrátilo už asi 5 maminek a dokonce jeden otec. Každý ve svém kontextu řešil trochu něco jiného, ale vždy šlo o to zvolit mezi tím, co je dobré pro mě a co pro dítě – NA PRVNÍ POHLED.

Jak se tedy rozhodnout?

Je to opravdu těžké, ale jde to. Rozhodnutí již totiž cítíte někde hluboko v sobě a hledáte pomoc ne proto, abyste si vybrali možnost, ale proto abyste získali sílu na to ROZHODNOUT SE PRO ZACHOVÁNÍ SEBE.

Protože přesně jako v letadle,

POKUD BUDE DÝCHAT RODIČ, PAK MŮŽE DÝCHAT I DÍTĚ.

Toto pravidlo ve svém životě velmi ctím. Vždy, když se začneme točit v bludném kruhu a já vidím, že mě to stále hází do stejné situace, potřebuji pomoc, protože jsem lapena ve vzpomínkách na svou minulost. Začnu se buď litovat, nebo dělám, že nevidím, co se děje, jen abych situaci nemusela řešit a rozhodnout se.

Začnu vyčítat všem, kdo kolem mě kdy byl, proč mi udělal toto a tamto. Ale to mě potápí stále dál. Nejde mi se z toho probudit. Často chci udělat takové rozhodnutí, u kterého nemusím nikomu nic vysvětlovat, ale vnímám stále více i díky příběhům svých klientů, že z dlouhodobého hlediska taková rozhodnutí nemají efekt. Například takové rozhodnutí, že budu kojit dále i přes svou fyzickou nepohodu. I přes nabádání muže, že má o mne strach. I přes vyčerpanost, kterou cítím a jsem protivná na všechny kolem.

Hranice a Strach

Potřebuji se rozhodnout jinak než pro zachování sebe  a své energie, ale víte, na co narazím? Na HRANICE a STRACH.

Jak je to s tou hranicí?

Jsem postavena před situaci, před kterou jsem stála mnohokrát. Mnohokrát mě mé děti přesvědčovaly, že škola není nutná, že sladkosti večer jsou ok, že si je ve vesnici můžu najít i bez toho, aniž by nám s mužem řekly, kam jdou .

Udržet pevnost své hranice. Rozhodnout se a vidět rozhodnutí před sebou. Můžete zvolit různý způsob, jak o tom dětem řeknete: „Ne a basta“, domluvou nebo jiným jakýmkoliv  způsobem, ale s pevností. I z praxe vidím, že hranice nastavované s jistotou, láskou, pochopením a bezpečím samotné děti zklidňují.  

„Ale ano, vím, že chci už přestat kojit, už dlouho, ale on tak křičí a já mám pak výčitku, že tu bolest způsobuji já a že to nechci.“ – Zde je vidět, že matka má hranici jasnou, ale to, s čím bojuje, není hranice, ale emoce dítěte, která v ní něco bolestného vyvolává. I proto se svými klienty procházím cestu, na které hledáme, co je tím jejich rozhodnutím?

Věřte svému dítěti. Dítě cítí, jak pevně svou hranici držíte.

Jedině o pevnost se pak může opřít

Slyším některé z vás, že říkáte, že nechcete dávat takové hranice a že hranice jsou o drsnosti a smutku. Ano, pokud jste to takto měli i vy v dětství, pak o tom budou hranice ve vašich rukou. Pokud na ně nezměníte pohled, nezažijete korektivní zkušenost a nebudete s hranicemi nakládat jinak, budou vás stále ohrožovat. Přece je jasné, že něco, co vás samotné ohrožuje, byste nikdy nepostavili před své dítě, pokud ho máte rádi. Tomu rozumím!

Co je tedy to s čím vnitřně bojujete? S hranicemi samotnými?

Nebo s tím jak jste je zažívali vy a vzpomínkou na to?

Pro mě jsou hranice o bezpečnosti, pevnosti, klidu a férovosti. Dávají mi jasně a dopředu najevo, pro co se můžu rozhodnout a co z toho pro všechny plyne. Jsou o svobodě. Pak v nich vidím pro dítě možnost, že si může být jisté a ví, o co se může opřít. Na vnímání svých hranic jsem také musela pracovat. Ne vždy tomu tak bylo, a i dnes mnohdy zvažuji, co udělat, a stále se učím.

Vím však, že již mnohokrát se povedlo mé děti zklidnit tím, že hranice byla pevná.

Ve 22:00 večer při uspávání dcerky říkám: „Ano, vím, že je to těžké, že se už nemůžeš koukat na pohádku a jíst párky, rozumím tomu, ale tak to bude. Je to někdy těžký, když nemůžeš dělat, co chceš. Nyní tu jsem pro to, abychom to spolu zvládly.“

S pevností této hranice jsem zároveň vyjadřovala důvěru v to, že situaci spolu zvládneme. Zároveň umím pochopit své dítě v tom, jak může být matoucí a stresující, když jako matka svou hranici nastavuji a něco třeba nedovolím. Matoucí v tom smyslu, že jako milující maminka mohu také něco nedovolit, zastavit a způsobit tak stres. To je pro dítě nové a nebojuje pak se mnou, ale bojuje a nechce cítit to co cítí. Já jsem zde pak pro to abych jej tím provedla.

Co ten strach?

Pamatujte si jedno poučení: Tam kde cítíte STRACH, vnímáte svou zodpovědnost. Většinou to je známka toho, že pokud se za svým cílem vydáte, pak uděláte maximum pro to, aby se to povedlo. Strach je ukazatelem toho, že vám to není jedno, že vám na spolnění vašeho cíli záleží.

Často se stává, když mluvím s lidmi a oni o své výzvě říkají: „to je brnkačka, to dáme…“, tak se vrátí a sdělují, že to nevydrželi, nebo že to nebylo už důležité. Ale ti, co sdělují, že to bude náročné, a říkají si v průběhu o pomoc, dojdou k cíli.

Pokud tedy cítíte strach při svém rozhodnutí, zda dítě odstavit nebo ještě vydržet a něco přetrpět, pak je pro vás i zde strach ukazatelem toho, že to uděláte se všemi opatřeními, které situaci ošetří, a že nejednáte sobecky. Většinou, když je matka nebo otec postaven před toto rozhodnutí a učiní jej, pak cítí, že získal novou velkou zkušenost. A pokud to s dítkem překoná, pak vnímá, jak toto rozhodnutí posunulo i samotné dítě.

„Když jsem syna odstavila, najednou se po čase zklidnil. Byla jsem překvapena, už po týdnu začal spát klidně a já mám více síly. Také jsem si všimla, že si více hraje sám. Víc mu věřím.“

„Pomohlo mi sdělení, že ho tím netraumatizuju. Že když pláče, že chce mlíčko, tak je prostě smutný a v tu chvíli mu můžu jako máma pomoci a naučit ho, co s tím smutkem může dělat.“

Z těchto dovětků klientek vidíte, že jde naopak o přirozený proces. Pokud se dítě musí s něčím, co má rádo, loučit nebo to nemůže mít, tak jste tu proto, aby tento smutek s vámi mohlo sdílet. Nikoliv proto, abyste mu to dali nebo něčím nahradili.

Pokud se stále nemůžete rozhodnout, zkuste si odpovědět na tuto otázku:

Co ztratíte vy, když své dítě odstavíte?

Co vám nyní bude uspokojovat blízkost se svým dítětem?

Jak jinak můžete cítit, že jste dobrý rodič pro své dítě?

Jak můžete svému dítěti pomoci zvládnout jeho emoce spojené s tím, že jste mu něco zakázali?

Přeji vám, abyste mohli svým dětem věřit. Přeji vám, abyste si dovolili svůj strach přijmout a abyste jej mohli sdílet a uměli žádat o pomoc. To je důkaz síly, tím učíte své děti, co jednou mohou udělat ony se svým strachem.

     Soňa

            ©