Emoční jazyk

Emoční jazyk

Je krásný večer. Pár, který spolu tráví večery v jednom krásném domě již 7 let, je plný OČEKÁVÁNÍ.

Znáte to, jak si spolu s mužem povídáte a cítíte se uvolněně. Najednou řekne něco, nad čím se fáááákt zastavíte a koukáte na něj, zda to myslel vážně. On prostě a v klidu přikývne: „No jasně!“, a křoupe dál brambůrky z misky, kterou jste mu podala s vidinou krásného večera.

Muži, vy to znáte také, že. Jak své ženě naznačíte, že byste spolu mohli strávit pěkný večer, třeba s něčím dobrým k zobání. Žena vám donese misku s brambůrky a když se vás zeptá, zda jste dnes měli pěkný den, tak odpovíte: „No, mohlo by to být lepší.“

Vy, ženo, se zamyslíte a říkáte si: „Jak to, že by to mohlo být lepší, když tady nyní spolu ležíme, a to je přeci to nejlepší, co ho mohlo potkat.“ (Ale neřeknete to nahlas).  „Proč mi neřekne, že je se mnou rád.“ Podíváte se na něj a odvětíte. „No, tak mi pověz, co se ti stalo a co ti ještě chybí.“ Zatím vám v hlavě jede tajná touha po jeho dotecích, slovech a vyjádřených citech.

Muži, vy koukáte na svou ženu a říkáte si: „Ty jo, co jsem řekl špatně. Pro mě by bylo největší ocenění, kdyby mi kámoš upřímně povyprávěl, co se mu dnes nepovedlo. To si chlapi moc mezi sebou neříkají, aby neklesli jeden před druhým. Věřím jí a je pro mě důležité sdílet i to špatné.“  Netušíte, co jste udělali a v té nejlepší víře už zapomenete na to, co jste chtěli své ženě říci. Začnete cítit neprávem obvinění z něčeho, čemu ani nerozumíte.

Ještě seberete poslední klid v sobě a zeptáte se: „Co jsem udělal nebo řekl špatného? Ještě před chvílí to bylo fajn. Stalo se ti něco?“ 

Tak to už je ale moc, že? Jako že se VÁM něco stalo. Jak vám? Přece jemu, že ano. „Ne, mně se nic nestalo a přestaň. Těšila jsem se na tebe celý den, ty přijedeš a hned první, co večer řekneš, je, že ti to není dost dobrý.“ Hm, to je zavinění, že. Vše se na vás nalepilo za celý den a teď ještě toto. Tolik tíhy na jednu ženu a zrovna od muže, na kterého jste se těšila. To je rozporuplný pocit. Ale přece se ochráníte a nenecháte si to líbit, že ano.

A už v obou jedou zcela rozdílné příběhy, které se možná již nikdy nesetkají a nepropojí, pokud jim jeden nebo druhý nepomůže a nenasměřuje je k partnerovi.

Na začátku byla rozdílná OČEKÁVÁNÍ. Podobné emoce, gesta, slova, pohyby, mimické náznaky, průpovídky, vzdechy, rituály. Ani jeden je však nepřečetl zcela. Mysleli si, že ano, a chytli se svých vysvětlení.

Věřili, že si zcela rozumí, a začali již podle toho jednat.

Žena se uklidnila, že si je jista tím, že je nyní její muž připraven ji ocenit, hladit, třeba i po vlasech, pažích a zádech. Dosytit to, po čem za celý den touží, bezpečí, pevnost, jistota. Pak se třeba i pomilovat. Zvednout jí hodnotu jako ženě a hospodyňce. Možná jí i nabídnout blízkost tolik chtěnou.

Muž byl zcela připraven na sdílení tak, jak to má žena ráda. Byl nastaven na důvěru, kterou chtěl využít pro své uvolnění, ventilaci a zklidnění z pracovních zážitků a následně se s ženou pomilovat, ale nespěchat na to. Také si chtěl popovídat o plánovaných změnách v práci a možná se i podívat s miskou něčeho dobrého na film.

Tak co se tedy stalo?

Na toto se v duchu ptají oba. Oba si znovu a znovu promítají celý večer a nemohou usnout. Poté, co se pohádali. Ne moc bouřlivě, ale oheň tam byl. Nechtějí to ani jeden. Oba cítí vinu, ale vlastně neví, za co.

Jejich mozek zpracovává celou situaci a čerpá ze zkušeností z dětství.

Ona:

Ženě projede jen v dálce myšlenka: „Nikdy se nikomu nezavděčím, jsem nemožná a trapná. Proč jsem se jen na ten večer malovala a čekala nereálné? Stále si něco namlouvám a ztrapňuju se. Kdy už se z toho poučím? Dělám si to sama. Kdybych nechtěla tak moc. Ale mám na to přece právo toto vše chtít. No ne?“

Její limbický systém vytáhne starou vzpomínku na otce. Otce, který ji odsekává a nikdy zcela nenaplní její očekávání. Ona touží po jeho ocenění a touží po jeho blízkosti, touží po něm jako po někom, kdo by jí dal bezpečí.

Myšlenka se ji plíží hlavou bez jejího povšimnutí a zanechá v ní jen stopy souvislostí bez vysvětlení. Zanechá v ní pach, který násobí její vinu onen večer. Rozpláče se, ani neví proč.

„Jsem smutná z toho, jak to mezi námi je. Nevím, co dělám špatně, a nevím, proč mi nerozumí.“ Říká si. Neví, komu by toužila porozumět dříve. Zda sobě, nebo svému muži.

On:

Muž zachytí zvláštní pocit. Ženy mi nikdy nerozumí. Jeho žena ho nevnímá jasně, mluví na něj jen odněkud z dáli. Ale to, co muž cítí, jistě jsou pochyby, které mu jedou celým tělem. Jakoby snad ani nemohl usnout.

Cože, taková blbost a kvůli tomu nebudu spát? Třeba je to i tím, co se stalo v práci. Ale to také nikoho nezajímá. Co jsem tedy udělal? Stojí mi to zato? Stává se mi to často, kde je ve mně chyba?

V limbickém systému se oživuje uložený otisk na jeho matku. Zaneprázdněnou ženu, plnou starostí o něj, jeho bratra a sestru. Vždy věděl, že je matka vytížená, ale zároveň vždy toužil jako nejstarší z dětí, aby zde byla i pro něj. A ne, aby zde musel být jen on pro ni, protože je otec opustil. Toužil po uznání a po možnosti projevit se také ve své slabosti.

„To jsem opravdu tak špatný chlap? Nedokážu ani uspokojit svou ženu. Třeba ji opravdu trápím a to nechci. Ne, netrápím. Nic jsem neudělal. Tak proč cítím vinu?“

Oba:

Co se v obou odehrává?. Oba se v sobě navzájem dotkli citlivého místa, které souvisí s jejich minulostí. Proč si to neřekli? Protože to třeba ani sami zatím netuší. Neměli čas se ještě takto zkoumat. Jsou spolu JEN 7 let.

Mysleli si, že si o sobě řekli vše. Ano, řekli. Ale zatím si neřekli, co s tím může udělat ten druhý. Jak ten druhý může reagovat na slabiny svého partnera, aniž by mu opětovně ubližoval. A už vůbec neodhalili souvislost se svým dětstvím a souvislost s tím, jakou roli v jejich životě hráli jejich rodiče.

Emoční jazyk:

Žena se naučila, že se o emocích moc nemluví. Viděla u svých rodičů, že se moc nehádají. Hádka je riziko a rizikům je třeba ve vztahu předcházet. Mít očekávání je fajn a může se to. Ale nenaučila se, jak je v páru může naplňovat.

Muž se naučil, že nemůže matce sdělovat své smutky a starosti, neboť jí to vždy zatížilo. Ona mu to neřekla, ale on to viděl. Přestal. Přál si a toužil po tom mít možnost sdílet. Hladověl. Jeho hodnota jako muže strádala. Nevěděl si jako chlapec moc rady s tím přetlakem a chyboval. S chybami si rady také nevěděl, neboť nebyly dovoleny. Až když potkal svou ženu, uvolnil se a těšil se na souznění. Stále mu ale něco chybělo. Co a proč, to neví.

To, jak se učili o svých emocích smýšlet, mluvit, jak se je učili sytit, tedy naplno je prožít a dělat to co jim pomohlo v tu danou chvíli situaci řešit. Také komunikovat s partnerem, to vše je naučili jejich rodiče.

Nikdo ani jednoho nemohl zcela připravit na partnerství právě s tímto partnerem, kterého si sami vybrali.

Rodiče z vás mohou vychovat ideálního syna nebo ideální dceru. Nezlobte se tedy na vašeho partnera, že není pro vás ideálním mužem či ženou. To se naučí až s vámi, pokud mu to dovolíte.

Pojem emoční jazyk jsem zavedla po několikaletém doprovázení párů v párové terapii a na své cestě svým partnerstvím s mužem. Ukrývá v sobě souvislosti mezi tím, jak se o emocích komunikovalo u nás doma a doma u mého muže, a jak to vše lze spojovat ve funkční celek v našem páru. To vše předávám lidem a dávám jim tím možnost sejmout ze sebe vinu, ale sejmout i vinu z jejich rodičů, když se zlobí, že jim nebyli dostatečným vzorem pro partnerský život.

Rodiče svou práci odvedli na maximum.

Je řada na vás mílí muži a milá ženo. Jak se k tomu postavíte, jako dospělí lidé? Jak začnete zacházet se svou možností objevit plně srdce nového, druhého, jiného člověka, který je upečen z jiného těsta?

Máte na to chuť? Neomrzelo vás to ještě? Chcete to s plnou laskavostí a upřímností k sobě i k němu?

Máte šanci.