Diagnóza DÍTĚ

Článek píšu jako reakci na již několikátý případ, kdy byla diagnóza ohledně chování nebo psychického stavu dítěte, sdělena nešetrně rodičům, třeba i bez objednávky. Píšu to proto, že jsem to zažila také,

a proto, že bych chtěla podnítit k zamyšlení také vás. Předně chci říci, že není cílem ukázat na můj postoj. Není proti-diagnostický, ale je spíše komplexnějš. Ráda bych, abyste mu mohli porozumět také proto, že se mě na to ptáte.

Zamýšlím se často ve své práci nad tím, co jasná diagnóza stavu dítěte v souvislosti s jeho chováním umožňuje a co naopak znemožňuje. Tedy se dívám na diagnózy etopedické, psychopedické a někdy psychiatrické – v čem jsou nápomocné a v čem naopak škodí. 

Přináším vám svůj, jistě mnoha ohledy velmi zkreslený, pohled. Nejde o vědeckou úvahu ani návod!

1. DIAGNÓZA JAKO JASNÝ TVAR

Setkávám se s rodiči, kteří diagnózu “potřebují”, neb to bude konečně důvod proč se vlastně dítě chová tak divně. Tedy diagnóza jako východisko bezmoci a odpověď na něco, co již dlouho nemá žádný tvar. Díky této diagnóze se může rodičům na dlouhé cestě bez tvaru a závěrů opravdu ulevit. I já mám tyto klienty a je to v pořádku. Jakoby se najednou nadechnou, nasměřuje je to na možnosti a vlastně jim to ukáže cestu! 

2. DIAGNÓZA JAKO ARGUMENT

Pokud dlouho žijete s dítkem, co má bonus (něco, co v jeho chování, jednání opravdu chytá svou pozornost, jak vaši, tak okolí). Pak si buďte jisti, že se dočkáte v nejlepším případě spousty rad. Můžete se také ocitnout pod palbou zaviňujících poznámek, které vás upozorňují na to, kde jste ve výchově udělali chyby. V některých případech se k vám dostane lítost, ve smyslu “jak jen to musí být s takovým dítkem náročné”.  Vše je TLAK, tedy přesný opak toho, co rodina s bonusovým dítětem potřebuje!

V tomto případě může být diagnóza opravdu oporou v tom smyslu, že z rodičů sejme vinu a máme argument pro blízké, babičku, pedagoga, souseda. V jejich očích se z nás stává rodič dítěte s diagnózou, nikoliv rodič nevychovaného nebo divného dítěte. To samo o sobě přinese úlevu a klid. Rodiče tak mohou ušetřenou energii využít na péči jak o dítě, tak o další děti v rodině a především o sebe!

3. DIAGNÓZA JAKO MOŽNOST POROZUMĚNÍ

Diagnóza znalé lidi navede na společný jazyk. Najednou si rozumíme! Víme, o co jde a “je to jasný”.  Přiblíží to pedagoga a rodiče. „Protože to už znám a mám s tím zkušenost.“ Jakoby se přeskočí období, kdy si dvě strany nerozumí a neví, jaký mají zvolit postup, komu předat jakou kompetenci apod. V případě nějaké diagnózy, můžeme mluvit otevřeně o postupu a zapojovat jednotlivé osoby a jsme jim srozumitelní.

4. DIAGNÓZA JAKO PROPOJENÍ S KOMUNITOU

“Ano, to máme taky.”, “Rozumíme vám.”, “Tady jste správně a nemusíte se bát o tom mluvit”. To vše má v zazdrojování rodiny velký význam. “Nejsme v tom sami”. Toto moc dobře znám jako pěstounka. Ve chvíli, kdy promluvím o symptomu narušeného attachmentu, okolí reaguje s pochopením a vypráví svou zkušenost, je to veliká úleva. Nemusím nic vysvětlovat, obhajovat a bojovat za očištění! Jsme si rovni.  A to, co je hlavní: neztrácím žádnou energii, která by mi pak velmi chyběla v péči o takové dítko. Náležitost k takové komunitě zároveň zachovává mou hodnotu jako člověka. Dává mi zpětnou vazbu, že to má smysl a že nic, co dělám, nepřijde nazmar. Protože u dětí s bonusem jsou posuny často velmi malinké, hůře viditelné a člověk mimo tuto komunitu je vidí hůře.

5. DIAGNÓZA JAKO ÚNIK ZE ZODPOVĚDOSTI

V neposlední řadě vnímám diagnózu jako něco, co pomáhá uniknout ze zodpovědnosti. Protože opravdu udržet zodpovědnost za podivína, který strhne pozornost a vy musíte čelit komentářům, není jednoduché. Každý by se po čase chtěl schovat do ulity a nic neřešit. Už prostě utéct. Jenže riziko je v tom, že pokud získáte diagnózu a ztratíte nad životem bonusového dítka „svou zodpovědnost”, začnou si vás odborníci přehazovat jeden po druhém. Potřebujeme ještě psychiatrický posudek, ještě neurologa, raději i to a to. Často po tuto dobu “odevzdání zodpovědnosti” rodiče nabírají sílu. Někdy mají štěstí, pokud potkají na své cestě někoho, kdo v jejich konání vidí smysl, ujmou se své síly a zodpovědnosti zpět. Někdy jsou však doslova semleti zkoumáním dítěte a nenacházením závěru. Jsou odsouzeni ke zmatku, utápí se v chaosu papírů, termínů a nesrozumitelných instrukcí, které si často protiřečí! Protože dítě už vidělo tolik lidí, že není možné, aby se všichni sjednotili. A nikdo si z nich nestihl uvědomit, že rodiče jsou základna, a tu je potřeba chvíli opečovat! Ubrat pozornosti na dítě a zadotovat rodiče.

6. DIAGNÓZA VEZME NADĚJI

To, co umí diagnóza, jsem poznala v několika případech, kdy rodina s dítětem dělala velký pokrok. Byli úžasní, ale byli okolím přesvědčeni o tom, že to “stejně nepomůže”, protože má tuhle diagnózu. Tedy diagnóza jako sebrání naděje. V jednom případě šlo o chlapce (dle mě s emoční nezralostí a posttraumatickým stavem, byl neošetřen ve 3 letech po hospitalizaci bez matky). Jeho projevy byly jak mávnutím proutku pojmenovány jako těžká forma ADHD. Do té doby, než dostal tuto diagnózu, se mamince dařilo na syna reagovat. Učila ho vlastně krásně emocím, byla empatická a v nadhledu. Škola na matku “zatlačila” a necitlivé předání informací udělalo své. Na vše, na co se maminka zeptala, ji bylo odpovězeno, že to stejně nepomůže a že musí své chování k synovi naprosto změnit. Matka byla „přeinstruována“, upadla do takové vyčerpanosti, že to „vzdala“. Já jsem se s ní setkala v době naděje, kdy jsme spolupracovaly v MŠ, a pak se mně ozvala po rozhovoru, v kterém ji předali “verdikt o synovi”. Paradoxně jsme v terapii neřešily synovy stavy. Ty ona chápala, ale nerozuměla lidem kolem sebe, dospělým. Bylo potřeba ji znovu zazdrojovat a vytvořit z ní opět přístav pro syna. Napojit ji na její zdroje a lidi, kteří viděli její maličké pokroky jako velké kroky, které se děly také díky ní!

7. DIAGNÓZA JAKO ALIBI ODBORNÍKA

Už několikrát jsem se setkala s tím, že si vlastně odborník asi nebyl jist, o jakou diagnózu jde, anebo opravdu nevěděl a přitom mohl odkázat jinam. Ale protože často pracuje s ADHD (uvádím jako příklad) nebo má svou osobní zkušenost s dětmi, které vykazovaly dané chování v rámci nějakého případu a měly jasnou diagnózu, pak tuto diagnózu přidělí i jinému dítěti bez toho, aniž by pátral dál. To se stát může a nemusí to být chyba. Odborník tak může činit v dobré víře nebo z přetíženosti zařízení, z nedostatečné kapacity jiných odborníků. Děje se to. Naše profese je opravdu velmi náročná na sledování novinek, trendů v oborů, výzkumů, klasifikací diagnóz apod. Například právě u diagnózy ADHD se orpavdu mluví o jejím nadužívání, například z nedostatečné znalosti problematiky ADHD a již delší dobu se jedná o zařazení ADHD jako symptomu jiných stavů dětí. Například narušeného atachmentu a nikoliv samotné diagnózy. Je totiž velmi důležité právě u ADHD s jakým kontextem dítěte a například s jakou vývojovou událostí se pojí.

Jaká jsou řešení?

Nabídnu vám zamyšlení.

Zde vám nabídnu příměr toho, proč se někdy dítěti stanoví diagnóza, která nesedí. (Jde o mé vysvětlení a zároveň navazuji na myšlenky psychosomatiky rodiny, kterou se u nás v ČR zabývají například manželé Chvála a Trapková. Psychosomatikou rodiny se zabývám i já, snažím se ji ve své práci aplikovat a o její poznatky se opírat. V zahraničí je toto téma rozpracováno také.) Nejde o žádné citace.

Děje se tomu myslím proto, že mnoho odborníků přistupuje k rodině jako k tělu, které je léčeno v nemocnici zcela rozkouskovaně na části. Na každém oddělení je léčen jiný orgán a nikdo se nezabývá tím, jak tento každý orgán, jeho neduhy a bolesti souvisí s hlavou a celým tělem. Stejně tak se dítě vytrhne z kontextu situace, dívá se jen na jeho chování a projevy a často se mluví s matkou jen tak, že se kladou dotazy na dítě. Ale velmi málo, opravdu velmi málo se dělá souvislost s celou rodinou, kontextem dítěte a celkovou situací právě rodiny. A velmi málo se mluví s otci. Zde je podle mě kámen úrazu. Přitom nástroje jsou dávno známy. Nejen ze zahraničí, ale mnoho lidí u nás takto pracuje. Celistvě, propojeně, systémově, jakkoliv bychom to nazvali.

A už vůbec se nepracuje s rodinnou linií a časovou osou. Časová osa je nástrojem psychosomatiky, která poukazuje na opakující se symptom v generacích anebo na souvislosti symptomu, které klient řeší. Zde symptomem rozumíme nemoc, bolesti, stavy, které se manifestují přes tělo a souvisí s psychickým stavem klienta/pacienta.

Rodina s bonusovým dítětem potřebuje podporu, jasně vymezenou zodpovědnost ve smyslu: “co nyní mohou a měli by” a v neposlední řadě potřebují od někoho slyšet, co se podařilo a daří!!! Odborník zde může sehrát tedy velkou roli v tom, že zklidní rodinu. Ukotví její členy, přičemž mluvit s tátou i mámou má obrovský význam. Role mužů je v tomto ohledu nevyužívána nebo velmi málo. Odborník může kotvit rodinu tak, že ji dává velký význam a členům poukazuje na tento význam. Vrací jim hodnotu a moc do rukou. Hodnotu, kterou může rozdupat třeba urputná babička nebo paní učitelka. Odborník zde pak také pomáhá v náhledu na situaci a ukotvení zúčastněných osob ve zodpovědnosti. Například, když se scházím já v kontextu dítěte s pedagogy a rodiči, domlouváme se primárně na tom, co patří mě, co rodičům a co pedagogům. Pokud je zainteresován další odborník, ptám se rodičů, zda rozumí tomu, proč tam je. Pokud ne, pak se učí to zjistit, a pokud ano a sedí jim to, tak je to v pořádku. Rodiče se tak učí, že je fajn rozumět kontextu dítěte a že za něj mají zodpovědnost. Učí se jednoduše klást otázky.

Kdo mě zná, tak ví, že se v tom dost opakuju, ale i nyní to sem musím napsat. Myslím, že tím, jak jsou různé systémy státu zatíženy (školský, zdravotní aj.) nemají odborníci, lidé pracující s dětmi, prostě kapacitu na to, dívat se na pozitiva a zdary. Je to jako v rodině. Když máte málo sil, zaměříte se na podstatu, která je potřeba řešit, ale melete tzv. z posledního. A když vám nějaká Procházková řekne: „Koukej na zdary a pozitiva“, tak se usmějete a řeknete si: „Jasně, až pak to udělám…, někdy to udělám“. Takto se chovají vyčerpané systémy, protože v nich pracují vyčerpaní a nedocenění lidé. Nikdo je neocení a nevidí to pozitivní. A kdybychom se podívali blíže, tak ani jejich vedoucí nikdo neocení. A pak si stěžujeme jako rodiče na odborníky a na pedagogy, že nevidí to dobré v dítěti a v nás. Tak a je to tu. Toto začarované kolo může změnit každý z nás!!! Každý, kdo čtete tento článek, ať máte dítě s bonusem nebo ne, začněte hned. Běžte do života a začněte si všímat snah, malých kroků, laskavých gest a věcí, které se daří!!! Zjistíte, že když to začnete dělat, ta energie hodně vrací. Já tak žiju, vnímám kolem sebe velkou podporu. Komunikuji takto se školou, úřady, policií. Neznamená to nemít hranice, neznamená to nevidět kriticky to, na čem se dá pracovat.

Znamená to neulpět na negaci a chybách. Znamená to ihned reagovat, když k vám přijde unavená máma a z očí ji křičí, jak moc se snaží. Znamená to, že i když ten den nasekala na zadek synovi s bonusem, neuvařila oběd a opravdu si neví rady s tím druhým dítětem, ocenit ji za to, že přišla. Ocenit ji za to, že má odvahu se ptát a chtít vědět, jak dál. Ocenit ji za to, že i přestože vždy dostala od odborníků a pedagogů zatím naloženo, že OPĚT, SAKRIŠ, OPRAVDU OPĚT nasbírala sílu a chce spolupracovat.

Závěrem

Tak nevím, co pomáhá vám, ať jste pedagog, odborník nebo dokonce rodič. Nevím, zda vás motivují rady, poučování anebo vás nabije opravdové gesto lásky a pochopení. Stále to v dnešním světě zní jako fráze, ale já jsem přesvědčena, že každé dítě má svou jasnou diagnózu DÍTĚTE. A že každý rodič prostě dělá svá maxima. A ať je v našich očích dobrý nebo ne, tak je to ten nejmilovanější rodič pro své dítě.

Můžeme se o stavech dítěte bavit prostě jako o stavech, které mají ale velkou souvislost s mnoha lidmi, prostorem a časem. Pokud potřebujeme diagnózu, pak potřebujeme také ošetřovat to, k čemu a zda bude rodině platná. Na to se zapomíná. Komplexně mi ve stanovených diagnózách chybí souvislost s rodiči, co prožívají a v jaké životní fázi jsou. Chybí mi vydefinování toho, co se daří a co dítěti pomáhá, i když to vypadá z venku jako nefunkční. Chybí mi práce s obrannými mechanismy, tedy rozlišením toho, co je již patologie (a mělo by se s tím pracovat a být odstraněno, přeučeno apod.) a co je opravdu jen v rámci obranného mechanismu chování, které ale dítěti nyní zachováme, protože by se třeba začalo sebepoškozovat. Například dítě, které si kouše nehty v těžké rozvodové situaci a my bychom se všemožně jen snažili toto kousání odstranit. Nehledali bychom pro něj jiný únik z toho tlaku, mohlo by se něco stát! Také mi chybí nějaká škála zacílení. To, čeho si nyní všímat a jak postupně jít. U mnoha diagnóz mi rodiče říkají, že jen popsala to, co dávno ví, a nyní je jejich dítě onálepkováno a zaškatulkováno. Ale dále je nikdo nenavedl, jak postupovat a co dělat dál.

Pokud tento článek čtete jako odborník, vysílám k vám/nám přání. Zkusme vnímat kontext rodiče jako jeden z nejpodstatnějších pro dítě, neoddělovat to. Zjišťovat proč by měla být diagnóza stanovena a zda tento cíl nemůžeme naplnit jiným gestem, krokem, slovem. Jinak! Vím, že toho máme jako odborníci hodně a vážím si naší práce. Ale také vnímám, jak nás to někdy mele a jak jsme pod tlakem. Přeji nám, abychom mohli stále čerpat a aby nám nikdy nebyla stanovena žádná diagnóza, která by dokazovala, že jsme si nedovedli držet hranice. Abychom stále měli kde dobíjet energii.

Pro vás rodiče vysílám ujištění. Pokud máte pocit, že i přes všechny diagnózy vašemu dítěti, jej stále vidíte jinak, jste normální. Tomu se říká láska. Jen ve vašich očích a vašem zorném poli může vaše bonusové dítě vyrůst v lásce. Vy jste totiž opravdu ti jediní, kdo dítě v této nejintimnější lásce můžete vidět!

Držím nám všem pěsti jako matka bonusového dítka a zároveň odborník.

S láskou a úctou k vám i sobě a všem bonusům dětí, S⭕️ŇA.